Letošní sezona lovu na dírkách se s postupně rostoucími teplotami rozplývá stejně, jako na hladině rybníků, kde je tento rybolovný způsob na základě příslušné výjimky povolen.
Posledních několik let stále teplejší zimy zkracují období, kdy je síla ledu pro rybáře dostatečná. Podívejme se alespoň, jakou má lov na dírkách v českých zemích historickou tradici a jak se vyvíjely legislativní pravidla, která ho provázejí.
Rybaření u nás od doby vzniku prvních rybářských spolků prodělalo z hlediska podmínek rybolovu mnoho změn a ušlo dlouhou cestu, než se zastavilo na současném stavu. Tato klikatá cesta zůstala vepsána do historie. Pojďme se tedy na chvíli poohlédnout zpět a přiblížit si, jak se rybařilo před zhruba 100 lety a konkrétněji jak se lovilo „na dírkách“. Dochované historické prameny rybářské literatury z konce 2. poloviny 19. století a 1. poloviny 20. století poodkrývají tehdejší pravidla a podmínky lovu ryb na udici.
Historické prameny promlouvají
Roku 1886 vznikl První rybářský klub v Praze, se kterým se odstartovala éra společného rybolovu členů pod společnými pravidly. Rybaření v této době bylo na vysoké odborné úrovni. Odpovídala tomu i pravidla lovu ryb na udici sepsána velice odborně a propracována do nejmenších detailů. V mnoha pohledech se lov ryb před 100 lety ztotožňuje se současným sportovním, rekreačním rybařením. Jak to tedy bylo s pravidly lovu ryb na udici? Rybářský zákon povoloval lov ryb na základě získaného lístku rybářského, stanovoval ochrannou dobu ryb v době jejich tření a jejich míru. Rybáři chytali na 2 pruty, nesměli si vyhrazovat místo a měli právo na 24 metrů vodní délky. Zákon rovněž stanovoval přestupky a důvody odnětí rybářského lístku. V této době politický úřad dokonce ustanovoval a vyhlašoval, které druhy ryb, aby byla udržena přiměřená násada ryb, nesmějí být pod určitou mírou a v určité době jednak loveny, tak ani prodávány a připravovány v hostincích. Rybáři také velice dbali na přátelskou kolegiálnost, která byla jednou z významných sportovních zásad, a proto byli členové Prvního rybářského klubu v Praze povinni se vzájemně představit a to ihned při zahájení lovu. Rybáři lovili ryby pod velice podobnými pravidly a metodami jako dnes, ale jedna z nich je pro nás ojedinělá. Je to lov ryb pod ledem.
Lov ryb „na dírkách“ vepsán do historie
Z historického hlediska není lov ryb pod ledem na rybářských revírech žádnou novinkou ani věcí neznámou. Lov „na dírkách“ byl jedním z povolených způsobů lovu ryb a byl zakotven v rybářské legislativě. Svědčí o tom řada informací a fotografií z historických pramenů. Historické zmínky o lovu ryb pod ledem se datují k roku 1883 a 1885 (vyhlášení c. k. místodržitele pro království České z roku 1913 k zákonu zemskému danému 1883 a 1885, v příčině některých opatření ku zvelebení rybářství ve vodách vnitrozemských), kde se píše v Řádu sportovním v odst. 16: „Chytání ryb pod ledem je dovoleno, ale jen tehdy, když se ryby nedusí a když se jako takové netlačí ku vysekané díře, kdež po vzduchu lapají. Dusící se ryby není dovoleno chytati ani podběrákem, ani jinými přístroji“.
Lov na dírkách je dále popsán v čtyřicáté páté výroční zprávě Prvního rybářského klubu v Praze za rok 1930, kdy rybáři lovili „na dírkách“ na Vltavě nad Štefanikovým mostem v roce 1919. Autor popisuje velice detailně lov členů Klubu na dírkách: „Naši členové klubu mohou i v zimě s ledu chytati jen na vodách venkovských, ale doporučiti možno tento sport jedině těm, kteří dovedou dbáti své bezpečnosti, svého zdraví a ohledu na prořídlý stav na všech našich vodách“.
K padesátému výročí založení Prvního rybářského klubu v Praze vyšel dokument s názvem 50 let Prvního rybářského klubu v Praze (1886 – 1936), v němž rybáři zmiňují „dírkaře“ lovící na ledu v Praze u Karlova mostu. Zmínek poukazujících na tradici tohoto lovu by se dalo určitě dohledat nespočet. Datují se k prvopočátku zakládání prvních rybářských spolků u nás a poukazují, že tento rybolov nebyl rybářům neznámý a byl spjat s historickým vývojem rybářství.
„Na vltavských dírkách v Praze“
Do roku 1936 mnoho výročních zpráv Prvního rybářského klubu v Praze zmiňuje a popisuje „dírkaře“ na Vltavě. Kdykoliv se hladina Vltavy pokryla trochu pevnější ledovou krou, byla na řeku, jak zmiňují tehdejší prameny, zajímavá podívaná. Houfy dospělých rybářů, desítky a někdy i stovky, postávaly kolem dírek po celé řece, podél nábřeží a kolem mostů. Autor z roku 1919 tyto rybáře přirovnal velice výstižně ke kapelníkům. Na řece to vypadalo jako by tam byli samí kapelníci, kterým jak se říká, vlezla hudba trochu do hlavy. Každý držel v ruce taktovku, ovšem poněkud dlouhou a tenkou a podle temperamentu ji každý spouštěl a zase zdvihal, někdo volněji a jiný rychleji. Nebylo však tomu tak! Nebyli to kapelníci, byli to docela střízliví rybáři a nedrželi taktovku, ale drželi špičku rybářského prutu, popřípadě pouhý vrbový proutek a neudávali takt, ale uváděli do pohybu nástrahu na vlasci.
Jak se dříve lovilo pod ledem ...
Historické prameny rovněž velice detailně rozebírají i tento způsob lovu ryb, nástrahy i lovené ryby. K lovu ryb pod ledem rybáři využívali krátké udice, jejich díly nebo vrbové proutky. Udice byly opatřeny jednoduchými navijáky, popřípadě dvěma hřebíky na jejich dolní části, které sloužily k navíjení vlasce. Délka vlasce se odvíjela od hloubky řeky. Po příchodu k vodě rybáři vždy věnovali velkou pozornost výběru vhodného místa na řece. Dírky, nejčastěji ve tvaru trojúhelníku, o něco širší než pěst ruky, si rybáři vysekávali sekerou a ledovou tříšť mnozí „praktici“ vybírali cedníkem na nudle zapůjčeným z kuchyně. Pokud se rybáři nedočkávali záběru, posunovali se na jiná místa a mapovali si tak řeku, dokud nenalezli vhodné místo pro lov ryb. Jako nástrahy používali červené larvy pakomára (patentky) nebo drobné hnojní žížaly. Byla-li nouze o patentky nebo silný mráz znemožňoval jejich navlékání na háček, využívali rybáři červenou vlnu, kterou vyvazovali k patentce nebo jen k háčku jako její imitaci. Nástrahu rybáři spouštěli jemně na dno řeky a dráždivými pohyby nástrahy se snažili přijmout ryby k záběru. Nástrahu na dně ze začátku popotahovali co nejvolněji a jakmile ucítili, že se již nevleče po dně, tahali rychleji a celé vše znovu opakovali. Splávky rybáři obyčejně nevyužívali kvůli na něm namrzávané vodě, a jak říkali samotní rybáři, byl by prý jen na obtíž. Rybáři ponechávali pruty buď zatížené u dírky a záběr poznávali dle ohnuté špičky prutu nebo ho drželi přímo v ruce a cítili i nejjemnější záběry menších ryb. V případě tání ledu byli rybáři velice vynalézaví a vypomáhali si nejrůznějšími nápady, aby vyzráli nad nepříznivými teplotními podmínkami, případně nad vodou na ledě. Někteří si vyráběli drobné dřevěné chůdy a jiní si zas obalovali boty slámou a pytlovinou. Místní podnikatelé rovněž využívali těchto zimních shromáždění na Vltavě a dodávali promrzlým rybářům nejrůznější nápoje na rozproudění krve. Mezi nejčastější úlovky patřily podoustve (přes 90 % ze všech úlovků), některé i přes půl kila těžké a zdatnější rybáři jich nachytali v několika málo dnech více než za celou letní sezónu. Dále to byli ježdíci, cejni, okouni, perlíni, plotice, výjimečně candáti, kapři a líni. Zcela výjimečně byly chytány i štiky. Rybáři neznali jejich zimní stanovitě a rovněž uznávali jarní tření štik, a tak se na ně cíleně nezaměřovali. Předmětem lovu byly převážně hospodářsky méně cenné druhy ryb, které byly často přemnožené a byly tak určitým způsobem regulovány. Rybáři i velice oceňovali lepší chuťové vlastnosti masa ryb v zimě.
Lov ryb pod ledem přinášel i problémy
Chytání ryb na dírkách se stalo tak oblíbené nejen pro samotné rybáře, ale i pro zvídavé kolemjdoucí a pytláky, že přinášelo i nemálo společenských problémů. Na led se často nahrnulo mnoho zvědavých, neoprávněných a nezodpovědných lidí, kteří tak poškozovali rybářskému klubu a sportu samotnému jméno. Jednalo o nerybařící zvědavce, které tato podívaná nenechávala klidnými a chtěli často vidět úlovky z bezprostřední blízkosti a mnohdy proto končili v ledové vodě. Obětaví rybáři posunující se po břiše k prolomené kře bývali jejich záchranou. Méně obezřetní rybáři se také ocitávali ve vodě. Rovněž pytláci využívali těchto shromáždění na ledu a snažili se zapadnout a schovat se v davu „dírkařů“. Rybářské a policejní stráži se tato situace občas vymykala kontrole. Pytláci před nimi utíkali a zbýval po nich jen bezcenný vlasec. Výmluva, že vzali jen náhodou cizí proutek do ruky, se kterým jen popotáhli nebo, že jim vlastně vůbec nepatří, platila v případě, když byli náhodou polapeni při činu. Tito nepoctivci bohužel vrhali špatný stín na ty poctivější, a tak Policejní ředitelství a rovněž i První rybářský klub zakázaly lov ryb pod ledem v obvodu Prahy. Členům rybářského klubu bohužel pak zůstaly pro zimní lov jen vody venkovské a to s doporučením, aby dbali na svou bezpečnost. Společnosti se rovněž také začínalo nelíbit, že vášniví rybáři utíkali od svých živností a domácích povinností k vodě a vystavovali se nachlazení a tudíž nemocem. Rybáři vše brali s nadhledem, protože kdyby se braly v potaz i takové připomínky, lov ryb by musel být zakázán celoročně. Další námitka, která byla často diskutována, bylo označování této metody lovu ryb za nesportovní. Tento způsob lovu, ale samotní rybáři označovali za daleko více sportovní než např. lov štik na živou rybičku navléknutou na dvojháček na tzv. „polykačku“, při kterém rybáři pospávali, hráli mariáš nebo sportovně chodili do hostince, než se štika „sama“ chytila. Další vážnou námitkou, kterou se rybáři zabývali, bylo podsekávání ryb, tzv. chytání „na sekáč“. Rybáři přiznávali, že některé ryby byly chyceny za ploutev nebo břicho, ale stávalo se tak bez úmyslu a proti rybářově vůli. To, že nepoctiví rybáři podsekávali ryby, bylo pravděpodobné, ale se stejnou pravděpodobností jako i v létě. Takové případy se stávaly jen výjimečně a rovněž se stávaly i při chytání ryb např. na plavanou v létě. Na tyto nepoctivce se rybářská stráž zaměřovala celoročně. Tato široká diskuze jen nasvědčuje tomu, že rybáři tomuto způsobu lovu věnovali nemalou pozornost a snažili se podchytit všechny možné navazující problémy.
Historický mezník konce lovu ryb pod ledem
Po 52 letech, od vzniku Prvního rybářského klubu v Praze, se lov ryb pod ledem poprvé ocitl mezi zakázanými způsoby lovu. Až vyhláška zemského prezidenta českého z roku 1938, kterou byly zrušeny dosud platné vyhlášky a vydány nové předpisy o rybářství na tekoucích vodách českých, nově zakázala v článku III, bodu 1. lov ryb pod ledem: „Nově se zakazuje chytání ryb do oka, na udici pod ledem a házecími sítěmi“. Od tohoto historického mezníku se znovu tento způsob lovu objevil až kolem roku 1960 na Lipně. Starší pamětníci a účastníci počátků rybolovu na Lipně si zajisté vzpomínají na dobu, kdy byla udělena Ministerstvem zemědělství výjimka ze zákona a lov „na dírkách“ zde byl povolen na mníka jednovousého kvůli výskytu velmi početné populace s limitovanou věkovou strukturou.
Dnes nelze jednoznačně říci, co vše kdysi vedlo k úplnému zákazu lovu ryb pod ledem, ale v poslední dekádě jsme svědky velké renesance tohoto způsobu lovu, zejména v okolních zemích. V České republice patří lov ryb pod ledem mezi zakázané způsoby lovu ve smyslu § 13 odst. 2 písm. c) zákona č. 99/2004 Sb. zákona o rybářství. Dle odst. 5 je však příslušný rybářský orgán oprávněn povolovat výjimky z některých zákazů včetně zákazu lovu ryb pod ledem. S výjimkou ze zákazu lovu ryb pod ledem se u nás můžeme setkat na některých soukromých revírech, ale i některých revírech ČRS.
Martin Podlesný