Potoky oranžového zlata tečou plným proudem

Je sychravé ráno, mlha se drží v údolí a auto poskakuje po nerovné štěrkové cestě ve stínu břidlicových lomů. Za chvilku již přejíždíme šumící řeku a po levé straně nás vítá otevřená brána rybochovného objektu Moravskoslezského územního svazu.

Uvnitř postává s hrnkem horkého kafe Karel s Radkem, tentokráte v doprovodu celého zástupu pomocníků – a dokonce i jedné pomocnice. Všude hučí a šumí padající voda, tříštěná přes mříže a vysoko nad hlavami visí jako obří pavučina ochranné sítě. Po krátké poradě se dáváme do díla – hladina sádky klesá, mateční ryby nervózně pojíždí tam a zpět a za chvilku už rozvíří vodu saky naplněné rybami. Jak voda klesá, kropenatý mumraj na dně sádky se stupňuje, voda divoce cáká a ryby doslova prší do připravených kádí.

Zkušení pracovníci rychle brakují ryby: sem přijdou mlíčáci, támhle zase jikernačky – prsty hbitě určují, která ryba je již připravená k výtěru a která ještě musí chvilku počkat.

Pstruží jikernačka je velká dáma, ta se nedá ke tření nikterak nutit! Sama ví nejlépe, kdy bude ochotna pustit cennou jikru do třecí misky.

Brigádníci nosí ve vaničkách stovky připravených generačních ryb do malých, manipulačních sádek. Ryby si odpočinou, trochu se uklidní a my mezitím připravíme venkovní líheň na to hlavní rodeo, které obnáší samotný výtěr.

Všichni jsou viditelně nervózní, na chyby není prostor. Na začátku všichni hledají ten optimální rytmus, ale za chvilku celý tým pracuje jako dobře namazaný stroj. Do nastavených misek prýští tisíce lesklých, jásavě oranžových perel jiker. V líhni vládne čilý ruch, ryby zabalené v utěrkách putují na stůl, misky se úspěšně plní a jsou odnášeny opodál, kde čekají zakryté utěrkami na oplození.

A je to tu! Přidává mlíčí, voda a za stálého míchání dochází k aktivaci pohlavních produktů. Startuje proces oplození. Od té chvíle se s jikrou musí opatrně, každý pohyb rozhoduje o úspěchu či neúspěchu do dalších let. S Radkem neseme do podzemní líhně velké plastové umyvadlo plné jiker a žertem se bavíme o tom, jaké by to asi bylo, kdyby jeden z nás zakopl. No, naštěstí se nic podobného nestalo. Vždyť dobrý líhňař za „svoje“ jikry snad i dýchá, věnuje jim tu největší péči. Stavíme umyvadlo na zem, proplachujeme jikry a necháváme jim chvilku oddechu.

Potom přichází hlavní líhňař Karel. S rozvahou nabírá jikry, litrovou odměrku vždy přeměří přísným, ostřížím zrakem, a začíná plnit horizontální a vertikální inkubační přístroje. Starostlivě rovná jednotlivé vložky inkubačního aparátu a otáčí se k nám. Na tváři je vidět, že stres již opadává a střídá ho úleva a pocit z dobře odvedené práce. Dnes se to opravdu povedlo! Venku už se kvapem stmívá a padající pramínky vody zurčivě zpívají pstruží ukolébavku, v jejímž rytmu všude kolem nás tiše spí téměř půl miliónu pstružích jiker, krásně lesklých, jakoby vysoustružených z nejčistšího baltského jantaru.

Ve venkovní líhni se ale stále ještě svítí, druhá skupina dotírá zbytek ryb. První den výtěrů pomalu končí a další budou v rychlém tempu následovat. Všechny inkubační přístroje postupně zaplní záplava oranžového zlata, které zajistí bohaté množství pstružích násad a s tím i budoucnost našich pstruhových toků.

za ČRS Pavel Vrána